Jan Soldát

e-mail:reakce@jansoldat.cz

Nenápadný půvab soudcokracie

15. 4. 2019 20:22

V roce 2013 došlo v České republice k násilnému převzetí moci. V přímém přenosu padla pod hlavněmi automatických zbraní legitimně zvolená vláda, aby moc v naší zemi, po vzoru jiných zemí EU, převzaly soudy, státní zástupci a jejich kolegové. Jinými slovy, aby moc soudní, vždy striktně oddělovaná od moci zákonodárné – politické, převzala svůj díl na řízení státu.

Možná jsem staromódní, ale i ten čas, kdy byl Nečas odstraněn, se mi zdá příznačný: vrcholily povodně a pozornost drtivé většiny obyvatel země byla upřena právě na ně. Chtěl-li někdo zavrtět psem, neměl ideálnější dobu. Památná tisková konference s kilogramy zlata, videa a texty odposlechů, Sabinou Slonkovou v Babišových Lidových novinách přičinlivě dávkované obyvatelstvu, celý ten „banánový“ jihoamerický pučistický kolorit jen dotvořilo.

A i když se pak většina obvinění neprokázala, nic se nestalo. Nikdo nebyl odvolán, olomoucký vrchní státní zástupce dál řádí jako černá ruka a dnešní správci státu si tak efektně umetli cestu k moci. A pomohli jim k ní právě soudci a další činitelé justice.

„Soudcokracie, tj. rostoucí moc a skutečně nekontrolovatelná vláda nikomu neodpovědných osob a institucí především v justici a represivních složkách, je dnes vzhledem ke slabosti politických stran a apatii či naivitě široké veřejnosti hlavním nebezpečím demokratického vývoje.“ – Václav Klaus st., „Česká republika na rozcestí: Čas rozhodnutí, IVK, 2013“

Člověk může mít na Václava Klause st. různé názory, ale nedá se mu asi upřít, že často prorocky pojmenoval něco, čeho jsme si, teprve když už bylo vlastně pozdě, všimli i my ostatní. Nebo tedy alespoň já.

Vždyť přece nejde jen o pád vlády v roce 2013 a nejde jen o dění v ČR. Podívejme se na to, jak agendu výkonné moci čím dál častěji přebírá moc soudní i v jiných zemích Evropy i v USA.

Ne náhodou se v politickém mainstreamu stále častěji objevují témata antidiskriminační a agenda za všelijaké zrovnoprávnění. Ta je totiž většinou v rukou soudů. Ne náhodou posilují vlivy neziskových organizací, tedy organizací nevolených, nemajících prakticky žádnou odpovědnost a prosazujících nikoli pravo-levou politickou diskuzi, ale „celospolečenská témata.“ Právě antidiskriminační, klimatická a podobně. Prvky zastupitelské demokracie trvale oslabují ve prospěch vyššího Dobra. A kdo si troufne s tímto procesem nesouhlasit, je zesměšňován, vylučován ze slušné společnosti, případně postaven před soud. (I když soud ulice, mediální lynč, bývá zpravidla úspěšnější, jelikož nepodléhá amnestiím a bývá často definitivnější. Jak to vidíme dnes na příkladech Jordana Petersona, Milo Yiannopoulose či nejnověji Tommyho Robinsona nebo Rogera Scrutona.)

Moc výkonná, moc soudní a moc zákonodárná tak postupně splývají, i když z jiného směru, než jsme čekali. Každý se většinou bojí, že politici začnou vstupovat do rozhodování soudů. Dnes naopak soudní moc začíná reálně ovlivňovat politiku. Což můžeme pozorovat v přímém přenosu na obratném bruslení Andreje Babiše ohledně svého obvinění, jak se snaží soud odvrátit nebo alespoň oddálit. Kdopak asi bude příštím ministrem spravedlnosti?

Ne nadarmo reformy soudnictví v Polsku a některé kroky Orbánovy vlády v Maďarsku vedly k tak širokému a hysterickému odporu nové levice a Bruselu, jelikož vycítili nebezpečí pro svou takto nenápadně převzatou moc. Opět přichází doba, kdy se člověk, který se snaží žít jako spořádaný občan, bojí dostat do rukou právníků a soudců. Právní stát – právní jistota, jsou již minulostí. Dělba moci, tak úzkostlivě střežena zprava, je destruována zleva. Ne jen v ČR, ale ve většině západních zemí, o těch východních ani nemluvě.