Jan Soldát

e-mail:reakce@jansoldat.cz

Bude Notre-Dame ještě Notre?

17. 4. 2019 6:56

Sotva pár hodin poté, co se podařilo zvládnout ničivé plameny požáru katedrály Notre-Dame, už se šíří neméně plamenné výzvy po její opravě. Nebudou nakonec ještě ničivější než požár samotný?

S kondolencí spěchají Češi (kteří jsou proslavení svým vřelým vztahem k církvím a jejich majetku), Rusové (kteří si jistě oddechli, že nehořela katedrála v Salisbury, v době, kdy tam zvali agenta Skripala “na něco ostřejšího”), ale třeba i imám káhirské mešity nebo libanonský premiér.

Kdo zná dnešní pomatenou dobu a kdo současně zná zakladatele pařížské katedrály, biskupa Maurice de Sully, musí se navzdory smutku i docela dobře bavit.

Rok 1163, kdy z popudu Maurice de Sully byla zahájena stavba katedrály, byla vzrušená doba křížových výprav. Sám biskup se třetí výpravy osobně zúčastnil a z titulu svého úřadu se stýkal s předními činiteli této pozoruhodné akce, kdy se evropští vládci i občané rozhodli bránit proti pronikání islámu do Evropy. Protože věděli, že islám do Evropy nepatří. Do křesťanské tedy rozhodně nepatřil.

A proto mě nyní velmi zajímá otázka: ve jménu koho nebo čeho bude probíhat oprava katedrály Notre-Dame? Jaké bude poselství této bolestné, ale vysoce symbolické akce?

Bude se opravovat ve jménu biblického Boha? Trojjediného, živého Hospodina? Jestli ano, pak Hallelujah, bylo by to skvělé! Byla by tak naděje, že katedrála bude dále sloužit svému účelu, že bude domem křesťanské modlitby.

Nebo se bude opravovat spíše ve jménu Francouzské republiky a jejího kulturního dědictví? To by byla prohra. Znamenalo by to, že křesťané přenechávají své místo sekulárnímu státu. A že katedrála je vlastně něco jako kostel v Mostu – pouhé muzeum.

Anebo bude probíhat rekonstrukce křesťanského svatostánku spíše ve jménu náboženské tolerance, jak naznačují kondolence z muslimského Blízkého Východu? To by byla naprostá prohra, zvláště v dnešní době.

Náboženská tolerance, jak ji v evropském prostoru chápeme, je osvícenský výmysl. Představa, že každé náboženství má svůj díl pravdy, je nejen zjevně nesmyslná, ale opravdu ji sdílí jen osvícenští pohrobkové. V Asii byste s podobným přesvědčením sklidili velmi pobavený údiv - nebo nenávist.

Deklarovat při opravě Notre-Dame nějakou mezináboženskou jednotu by znamenalo, alespoň v symbolické rovině, že křesťané uznávají jiná náboženství za rovnocenná. Tedy, že Kristus není Pánem světa, není Mesiášem, Spasitele celého lidstva, ale jen části. A jiná náboženství mají jiné Spasitele. Pokud takto bude rekonstrukce prezentována, může Notre-Dame brzy skončit jako Hagia Sofia v turecké Konstantinopoli. Jako mešita.

V takovém případě si mohl biskup Maurice de Sully v roce 1163 ušetřit námahu i peníze. A místo pouti k Božímu hrobu mohl raději zůstat doma.