Jan Soldát

e-mail:reakce@jansoldat.cz

Pokušení apoštola Jidáše: Notre-Dame o Velkém pátku

19. 4. 2019 8:59

Co by tomu řekl Ježíš? Co by udělal Ježíš? Tak se někteří křesťané ptají, když se dostanou do obtížné situace. Třeba do mravního dilematu: opravit katedrálu Notre-Dame nebo raději poslat peníze na dobročinné účely? Otázka zdánlivě předem zodpovězená. To je přeci jasné! Jakkoli cenná stavba není cennější než lidský život! Ale opravdu by toto řekl Ježíš? Nejsou to spíše slova Jidášova?

Šest dní před Velikonocemi vyhořela pařížská katedrála. A šest dní před Velikonocemi se v Bibli odehrála také zajímavá příhoda: Jedna žena, když se u ní Ježíš s učedníky zastavil, pomazala Ježíšovy nohy velmi drahým olejem. Symboliku toho pomazání text skoro neřeší, těžiště je zdánlivě kladeno na jeho cenu. Jidáš, jeden z učedníků, přímo řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za 300 denárů a peníze dány chudým?“

Ta slova dnes, alespoň podle toho co se k nám dostává z tisku, zaznívají i ve Francii. Proč se najdou miliardy na opravdu katedrály a tytéž miliardy nedávají ti boháči na pomoc chudým a nemocným?

Jsou to slova zdánlivě zbožná a morální, ve výsledku ovšem zvrhlá a nemravná. Tak především: rozhodovat mohu pouze o tom, co patří mně. Jak si jiní, třeba i bohatí, naloží se svými penězi, do toho mi nic není. Jestli je roztočí v kasinu nebo všechny dá chudým, je jen a jen jeho věc. Pokud pak ovšem ke mně nepřijde žebrat. Do té doby mi do toho nic není.

A za druhé: jak poznáme něčí nebo něčeho hodnotu? Když zůstaneme jen u těch peněz: cena rekonstrukce Notre-Dame se za pár týdnů nebo měsíců přesně stanoví. Ale jaká je cena lidského života? Třeba mého? A je menší nebo větší, myslím v penězích, život fotbalisty, hudebníka nebo vědce? Už tady vidíme, jak je ta otázka zavádějící. Lidský život sice jde vyčíslit penězi (koneckonců i dnes se po světě prodávají otroci, takže si to můžeme ověřit), ale všichni asi cítíme, že se tím hrubě zanedbává jiný rozměr lidského života: jeho důstojnost, hodnota pro jeho rodinu, blízké, cena před Bohem. Tedy: všichni na Západě to tak cítíme! Jinde to vnímají třeba úplně jinak. A o tom je právě ta otázka: Proč se najdou peníze na opravu katedrály a na pomoc chudým ne?

Ježíš na podobnou, Jidášovu, otázku odpovídá: „Nech ji, - tu ženu – uchovala to ke dni mého pohřbu. Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

Cena katedrály Notre-Dame, ale i třeba katedrály sv.Víta se nedá vyčíslit jen penězi. Má i jinou, těžko stanovitelnou cenu. Cenu symbolickou, kulturní, metafyzickou. Chudé tu budeme mít s sebou vždy – a je třeba jim pomáhat. Ale věcí, staveb a míst tak nabitých bohatostí naší vlastní historie, uměleckou hodnotou, symbolikou pro nějaký národ a identitu, těch mnoho není. A nemusí tu být stále.

Když necháme padnout takovou stavbu, jako je Notre-Dame, vyřkneme soud sami nad sebou, nad naší kulturou, civilizací, historií. Pokud to dopustíme, věk Západu opravdu nenávratně končí. To není hysterické internetové pokřikování, to je chladné konstatování reality. Znamenalo by to, že už je nám všechno jedno. A myslím, že toto všichni nějak cítí, dokonce i lidé zcela nevěřící. (U nich dokonce zhusta požár pařížské katedrály vyvolává větší znepokojení či dokonce hrůzu než u věřících.)

Opravdu nevím, co by v naší situaci řekl Ježíš. A popravdě, považuji to skoro za rouhání se takto ptát. Proto máme vlastní rozum, svědomí a vůli, abychom se učili nakládat s ní řádně. A nést také odpovědnost za své skutky. Je to naše volba, jak se svými penězi naložíme.

Ačkoli to chvilku vypadalo, že Jidáš má pravdu, jeho životní příběh ukazuje, jak mělká a zhoubná jeho pravda byla. Když uslyšíme podobné ďábelské našeptávání dnes, dávejme si na ně velký pozor. Mohou se snadno stát soudem nad námi samotnými.