Jan Soldát

e-mail:reakce@jansoldat.cz

Poločas rozpadu

26. 4. 2020 23:09

Dvě zdánlivě nesouvisející události:

Prvá: na Hradčanském náměstí stojí již několik dní dva vraky dodávek. Mají už prořízlé pneumatiky, policejní botičky a na sobě nápisy “Mynář je vrah” a reklamy na testy na koronavirus. I přes mnohé stížnosti na Policii ČR je nikdo neodstranil a neodtáhl. Policie prý neví, jak to podle zákona udělat dříve než do 30 dnů.

Druhá: prodejny zbraní hlásí v době nouzového stavu rekordní prodeje kuší, mačet, nábojů do střelných zbraní apod.

Tyhle dvě zprávy něco signalizují. Současná státní moc přestává být pro mnoho občanů ČR čitelná, srozumitelná a důvěryhodná. Jestliže si policie nedokáže poradit s dvěma opuštěnými autovraky na tak citlivém místě jako je náměstí před sídlem prezidenta, co bude dělat, až půjde opravdu do tuhého? Jestliže vláda zavře školy a drasticky omezí podnikání a práci drtivé většiny občanů republiky a nedokáže své kroky srozumitelně, věrohodně a jedním hlasem občanům zdůvodnit, tito jí přestávají brát vážně. A přestávají věřit, že právě tato vláda nám dokáže zaručit bezpečnost. A proto se lidé zásobují nejen těstovinami, rýží, paralenem, ale také zbraněmi. Protože jako v minulých týdnech nebylo možné v mnohých obchodech a lékárnách nakoupit, co bylo třeba, není jistota, že se dovoláme pomoci, když ji budeme nejvíce potřebovat. Podle všeho se státní moc, nebo přinejmenším důvěra ve státní moc, začíná rozpadat. A to je špatné znamení. Když banka ztratí důvěru svých střadatelů, tak končí. Když stát a státní moc ztratí důvěru svých občanů, pak jde do tuhého.

Zdá se mi, že se u nás konečně začínáme po 30 letech rozcházet s komunismem. A to ne jen slovně, ale fakticky. A to naší společnost zákonitě štěpí. Ale přesto se to děje znepokojivým způsobem.

V čele státu jsou lidé, kteří mají podporu svých voličů a ti hájí jejich kroky mnohdy i tehdy, když jsou neobhajitelné. Moc současných vládních a hradních politiků a úředníků sahá hluboko do justice nebo policejních struktur. Jejich příznivci jsou často “lidé minulosti”, kteří přesto, že v době nouzového vzrostla policejní moc nejvíce od listopadu 1989, představují tu část veřejnosti, která uznává legitimitu demokratických procesů. (Vláda a prezident vyhráli volby, proto jejich úřad nemůže nikdo zpochyňovat.)

Proti nim ovšem stojí lidé spíše mladší, “progresivnější”, kteří mohou právem poukazovat na totalitní minulost či manýry našich politiků, ale dělají to způsobem, který nebezpečně zpochybňuje podstatu demokracie. (Prezident se mi nelíbí, tudíž to není můj prezident). Je někdy opravdu těžké si mezi nimi vybrat.

A v téhle schizofrenii se ocitají v dnešní výjimečné době stále více i státní výkonné prvky. Na jedné straně ministr vnitra vyhrožuje trestním postihem a tučnými pokutami těm, kdo naruší nařízení ohledně výjimečného stavu, na straně druhé policie selhává v naprosto banálním případu.

A tak se někteří ptají: jak může bezúhonný občan brát vážně policii, která nedokáže uhlídat ani tak významné místo jako je Hradčanské náměstí? A pokud někoho neberu vážně, nebudu ho ani poslouchat. A proto se občané ČR začínají zásobit trvanlivými potravinami a nakupují zbraně.

To už zavání občanskou neposlušností, která může snadno vést k násilím v ulicích. V Evropě posledních let by to nebylo už ani překvapivé. Doufejme, že to naši politici rychle pochopí a budou se snažit upevnit důvěru u voličů, a nejen svých. Nikoli policejní buzerací, ale naopak službou občanům ČR. A že si všichni, včetně pana prezidenta, uvědomí mrazivou pravdu jeho vlastních slov: “Jsou dvě cesty, jak se zbavit politika...” A volby jsou jen jednou z těchto cest.